Fóbie každého dne obléhá dnešky. Tak jako i třeba před půl rokem, jen zas pod jinou tváří. Zatímco jiné nemoci vesele zabíjejí více, mexická chřipka je hodna nejvyššího poplachu u WHO i všech obyvatel naší zeměkoule. Třeba v USA na ni ze skandálních 8 000 infikovaných (součet nebezpečnější s méně nebezpečnou formou, na níž dokonce může zabrat i běžné očkování) zemřel skandální jeden člověk, a to měl ještě obranný systém rozvinut adekvátně jeho věku necelých 2 roků. Mezitím se v prý v Africe objevil, jen tak mimochodem, nový smrtící virus, který zabil 1 ze 4 evidovaných. O této nemoci se dále prakticky nepsalo, asi protože chudí obyvatelé černého kontinentu nezpůsobí úmrtí v řádu jednotek (běžná chřipka u nás 2 000/rok, pro srovnání s prasečí) u nás v Evropě. Sice si mimo letenky nemohou dovolit ani lékařskou péči a tak jich zřejmě zemřou statisíce, ale no co, cool jméno nemá, přišel jako druhý, tak ať v řadě počká. A majitelé novin zatím budou šéfy labarotaří přesvědčovat, že by se tomu zkřížení prasečí chřipky s ptačí snad mohlo trochu pomoct... ("Tady za ...ehm... pozornost...")
Já jsem si už na paniku zvykl a s takřka paranormálním klidem sledoval Giro d´Italia. Tedy, pokud jsem jej stíhal. Jindy jsem panicky utíkajícího před nemocemi, bombovými atentáty nebo něčím ještě hrozivějším připomínal. To když bylo k páté hodině a já stále neseděl na svém pohodlném místečku u LCD obrazovky. Vpodstatě všechny klíčové momenty jsem však stihl a byl jsem za to rád. Organizátoři Gira názorně ukázali například kolegům ze slavnější Tour de France, jak se dělá divácky atraktivní trasa. Vzpomínám si na minulý ročník nejslavnějšího závodu světa se dvěma supertěžkými vrcholy ve 183 km (etapa na Prato Nevoso), žel jedním pár kilometrů po startu následovaného dlouhými desítkami mil po rovině, či letošní etapu přes Col d´Aspin na 60. a Tourmalet na 90. až do cílového města Tarbes na kilometru sto šedesátém. No, to považujme alespoň za zajímavý experiment..
Opravdu rovinatých etap po sté konaný italský etapový závod nenabídl. I to sice stačilo Marku Cavendishovi na další one-man show v rovinatějším úvodu, jindy však sprinteři trpce plakali nad klidnou etapou končící třeba na San Luca (dost tvrdý "kopeček" nad Bolognou) či Anagni, podobným 2,5 kilometrům, které pošlou vrchaře do výhody. Pro diváka však věc nanejvýš atraktivní, navíc ve zdravé kombinaci s etapami, jež dávaly možnost únikům, lahůdkám na Blockhaus, Vesuv a další vrcholy (celkem 7 horských finišů), třemi profilem různými časovkami... a samozřejmě nezbytnou zápletkou. O tu se prakticky celou druhou polovinu 23denního zápolení starali Menchov s Di Lucou. Počínaje 12. etapou (ITT) druhý Di Luca od té chvíle vskutku desítkami útoků dobýval úporně bráněnou pozici ruského rivala. Neúspěšně. Za 7 etap útočení zvládl stáhnout jen 16 vteřin. Pak využil Menchov sprintové bonifikace ve 20. etapě, kdy se už podruhé zoufalý Italův atak zvrhl v zisk oponenta. V závěrečné mezinárodní římské časovce (průjezd Vatikánem) ho poté ani pád na vlhké vozovce nepřipravil o komfortní náskok 41 sekund v celkovém zúčtování. Oprávněně se pak radoval jako.... by zrovna vyhrál Giro d´Italia :-)